Hraní a hry nás provází již od pradávna. A až do nedávné doby byly z velké části hrány dvěma či více hráči, kteří stáli proti sobě. Měřili tak bez nebezpečí své dovednosti a um, což bylo kdysi jednou z věcí, které určovaly společenské postavení. Doba se samozřejmě změnila, a účel her také. Ačkoliv mnohé z nich jsou samozřejmě stále soubojem člověka proti člověku, s nástupem videoher se situace poněkud změnila.

Najednou se objevily skutečně dobré hry, které může hrát člověk sám, neboť nestojí proti jinému soupeři, nýbrž proti počítači. A ukázalo se, že tento typ her si získal prakticky okamžitě velkou popularitu. Jistě, element souboje a prokazování dovedností byl zachován, avšak nyní již nikoliv proti jinému člověku.

To se samozřejmě může zdát divné. Proč by nám poražení počítače, který má jen naprogramované reakce, přinášelo stejné uspokojení jako stát proti skutečnému člověku? Zde se však ukazuje, jak nejistě se mnozí lidé cítí, a jak důležité právě pro ně hry jsou.

Jedním z hlavních důvodů obliby těchto videoher je totiž fakt, že i když prohrajete, nikdo vás nebude soudit. Nemusíte se bát posměšků či jen pohledů, ani se starat o to, abyste v případě prohry nevybuchli. Zde je to dovoleno. Přináší to tak určitým způsobem mnohem větší volnost, než bychom si mohli myslet.

Dále je tu fakt, že zdaleka ne každý je v dané hře stejně dobrý. Pokud tedy hrajete proti skutečnému hráči, snadno se stane, že bude mimo vaše schopnosti. Když hrajete sami, máte možnost si nastavit obtížnost tak, jak vám to bude vyhovovat. Pokud budete chtít výzvu, můžete zvolit vyšší, pokud naopak budete chtít jen bezmyšlenkovitý běh, zvolíte nižší. A to je něco, co jiné typy her nenabízí.

Proto nemůžeme být překvapeni, že se prakticky okamžitě staly velmi populární, a jejich obliba stále roste. A je velmi pravděpodobné, že v nejbližší budoucnosti se tento trend nijak nezmění.